Než začnu, opět bych se chtěla omluvit za svou neaktivitu na blogu. Bohužel, školy je víc a víc a já se tak tak stíhám na všechno učit. Ale to určitě chápete, takže teď k článku samotnému - Liebster Blog Award. Byla jsem nominovaná WeriiiQ. Ze všeho nejdřív, moc děkuju, vážím si toho! Ale když jsem si informaci o tom, že jsem nominovaná přečetla, vůbec jsem nechápala oč jde :D Tak jsem se na to mrkla, a vypadá to velice zajímavě. Takže do toho! Pro ty, co jsou o Liebster Blog Award neinformovaní stejně, jako jsem byla já - tady jsou pravidla;
Nǐ hǎo![čínsky ahoj] A proč zrovna čínsky? Protože R5 pojede dokonce už i do Číny! Samozřejmě, že pojedou do Číny ale do mé blízkosti ne. Jak typické :D Proto tu je R5projekt. Všimla jsem si totiž, že u článku bylo hodně lidí, které tato skupina zaujala :) takže doufám že se projektu zúčastníte!
Ahoj, omlouvám se za neaktivitu, ale co vám budu vysvětlovat. Prostě škola, tak snad chápete. Ale už chystám pár článků :) Mezitím mě napadlo, že vám sem hodím svoji nejnovější "slohovku" aby tu nebylo takový prázdno. Učitelka ji nepochopila a neocenila, tak snad alespoň vám se bude trochu líbit :)
Nacházím se v úplně jiném světě. Vzduch kolem mně je tak lehký a přesto těžce dýchatelný. Obklopuje mě tmavá modř. Modř tak modrá, že mě napadá, že jsem dosud modrou barvu vlastně ani neznala. Pode mnou křupe tvrdý písek, vzhlédnu do dáli a nadechnu se. Nadechnu se z plných plic. Cítím vodu, sůl a život. Celá chodidla mi najednou zmáčí vlna a já si prohlédnu moře osvětlené měsícem. Začne kolem mě vířit chladný vzduch, ale mně je teplo. Zavřu oči a usměju se, protože teď jsem opravu šťastná. Protože vím, že tato chvíle je nekonečná. Protože JÁ, jsem v této chvíli nekonečná. Pomalu si sedám na mokrý písek a vnímám, kolik života se v tomto moři nachází a také vnímám svoji oblíbenou píseň, která se mi honí hlavou. Je to píseň, která mě vždy držela nad vodou, rozveselila, ukázala mi světlo na konci tunelu. Ale teď, mě činí smutnou. Činí mě smutnou, protože jí naslouchám a vím, že takhle živě a volně, se už nikdy jindy cítit nebudu.
Sice není nijak úžasná, ale je pro mě důležitá,
protože v ní vlastně trochu píšu o svém snu a trochu si v ní vylívám i srdíčko. Zajímají mě vaše názory :)
Tak jsem to nevydržela a po půl roce se vracím zpět. Byla jsem hrozně potěšená, kolik lidí mi napsalo, že chtějí aby se blog opět rozjel ! Abych byla upřímná, byla doba kdy mi blog vůbec nechyběl. Spíš naopak. A nevím proč, bylo to zrovna o prázdninách. Ale netušíte, jak často a jak moc se mi po něm i stýskalo !!! A dneska, to na mě padlo takovou silou, že i když mám teď plno práce se školou, musím Duckiinu zase rozjet♥ Víc psát myslím není třeba, nechci dělat nějaký uvítací řeči či tak, takže prostě a jednoduše pokračuju v blogaření :) Chápu, že teď nebude taková návštěvnost, na kterou jsem byla zvyklá, ale snad se to co nejdřív vrátí do starých kolejích. Peace and Love, Duckiina.
Jak se máte? Já jsem už z Dovolený doma, ikdyž jsme tam měli být ještě dost dní. Jenže na horách jsou samí bouřky, a liják tak se tam nedá šlapat. Navíc jsem jako vždy onemocněla a navíc si tam opařila ruce horkou vodou. No, aspoň jsem znovu objevila dávno zapomenutou hru Césara. No a teď sedím doma, a stahuju si nějaké ty filmy s mými oblíbencemi. A tak mě napadlo, že se mi většinou líbi celebrity, které ostatní buď neznaj a nebo se dost velké většině nelíbí. Jo, uznám že je divný, že mezi me idoli z celebrit patří chlapi, kteřím je tak 45. No co, tak jsem asi na starší. Jsou vyzrálejší, to se mi asi líbí. (Ne, opravdu teď nenarážím na rozkrok.) Ale aby jste si nemysleli, také můžu umřít z celebrit mnohem mladší kategorie! A tak jsem se rozhodla, že vám sem dám své oblíbence (bez kterýc by pro mne mnoho
filmů nemělo smysl) a vy mě sem napíšete své. Schválně, jestli se s někým schodnem.